Počátky Sokola v Hradci Králové

Město Hradec Králové bylo v šedesátých letech 19. století uzavřenou pevností s rakouskou posádkou, sídlem generála, německy mluvících důstojníků a úředníků. Je naprosto s podivem, že se utvořila vlastenecká společnost okolo dramatika a spisovatele prof. hradeckého gymnázia V. K. Klicpery a jeho kolegů, F. L. Zieglera ze zdejšího kněžského semináře, tiskaře a vydavatele českých knih J. H. Pospíšila a hlavně výrobce dechových nástrojů Václava Červeného. Tito lidé zvali do Hradce významné osobnosti z Prahy. Nejčastěji sem jezdil Jan Neruda, ale i František Palacký, Vojtěch Náprstek, Josef Barák a další. Pod Klicperovým vedením se hrálo studentské divadlo a pořádaly se večírky s českou deklamací. To vše se odehrávalo  v dnešním divadle Beseda a ve společenském sále v Zieglerově ulici.

Údaje o datu založení sokolské jednoty v Hradci Králové se v různých pamětech a materiálech liší. Uváděny jsou roky 1864, 1865 a 1866. Patrně v roce 1864 byly první úvahy a plány ale v následujících měsících se přípravy zbrzdily hrozbou pruské války. Jisté je, že všechny schůzky a plány na toto téma se odbývaly v dílně nebo přímo v domácnosti Václava Červeného, později prvního starosty hradecké tělocvičné jednoty.

Tělocvičná jednota Sokol se v Hradci Králové definitivně ustavila na podzim roku 1866. Cvičilo se podle Tyršova metodického vzoru, nejdříve se cvičení konala ve škole, ale brzy hradečtí cvičenci plánovali stavbu vlastní sokolovny.

Související zajímavá vzpomínka: Václav Červený měl ve své továrně každý rok nový model dechového nástroje. V roce 1867 to byla trubka „ sokolovka". Celý soubor svých nových výrobků tehdy poslal pražskému Sokolu. V roce 1882 se slavilo dvacet let od založení Sokola v Praze. Rakouské úřady povolily veřejné cvičení na Střeleckém ostrově s  účastí mnohých českých jednot. Vědělo se, že mnozí sokolové mají své dechové hudby, a tak podmínkou bylo, že nesmějí hrát po pražských ulicích. Hradečtí samozřejmě přijeli se svou dechovkou, kterou dirigoval mladý Stanislav Červený. Hned jak vyrazili z nádraží, spustili řízný pochod na nástroje, které sami vyrobili. „Stát! Netroubit!" volal velitel dohlížející jízdní policie. „Ale my máme povoleno hrát," odpovídal dirigent, „nám to doporučil sám císař František Josef" a dokládal své tvrzení článkem z novin, který už měl s sebou připravený. Skutečně po návštěvě továrny Červených na hradeckém Malém náměstí císař prohlásil: „Vy tedy můžete hrát všude." A tak hradečtí muzikanti byli jediní, kdo na prvním sokolském sletu hráli.

Synové Václava Červeného se do historie hradeckého Sokola zapsali jako významní činovníci – byli to Rudolf a Stanislav Červení.

Současní sokolové na své slavné předchůdce nezapomněli. V Tyršově klubu v budově Sokola na Eliščině nábřeží jsou jejich fotografie. Z nich také poznáváme, jak vypadala hradecká sokolovna na t.zv. Kavčím plácku  a  interiér tehdejší tělocvičny (je zde řada dalších zajímavých dokumentárních textů a fotografií).

Po zrušení a rozboření hradecké pevnosti a při stavbě nových částí Hradce Králové se stavěly i nové tělocvičny a vznikaly i nové sokolské jednoty jako TJ Pražské Předměstí, Nový Hradec Králové, Kukleny, Svobodné Dvory, Pouchov a Věkoše. 

A na závěr ještě zajímavost: O nejstarší historii hradeckého Sokola psala ve své vzpomínkové knize „Můj Václav" i operní pěvkyně paní Soňa Červená.   

                                                                                                  (J. Petránková, J. Novák, Sokolská župa Orlická)

 

 P2060545.jpg - 781.50 kBnáhlednáhlednáhlednáhled

                                                                              

 Sokolský medailón

Anička Holubová - Být sokolem je čest!

TJ Sokol HK-Pražské Předměstí

preview

"Při stavbě naší sokolovny jsme všichni pomáhali."

"Patřím do nejstarší generace Sokola Pražské Předměstí. Vstoupila jsem do této jednoty v roce 1930. Byla jsem přijata, ale řádnou členkou jsem se stala později. Nejprve jsem totiž musela navštěvovat přednášky vzdělavatele a za 6 měsíců musel každý nový člen složit sokolský slib. Složení slibu byl pak pro mě nezapomenutelný zážitek. Cvičilo se ještě ve staré sokolovně, ženy v pondělí a ve čtvrtek, muži v úterý a v pátek. Ve středu byl společný cvičitelský sbor, do kterého jsem byla i já brzy pozvána, což byla pro mne veliká čest. 

Cvičilo se nejen na nářadí, ale provozovala se i lehká atletika, odbíjená, později i košíková. Kázeň byla ve všech oddílech důsledná, musela se dodržovat a to bylo velmi dobré. Koncem roku 1931 se začalo nacvičovat na všesokolský slet, který se pak konal v roce 1932. Cvičilo se s nadšením a láskou pod vedením milé náčelnice Andulky Zahálkové. A po sletu se zase s radostí a chutí cvičilo dál. Pěstovala se mezi námi družnost a vzájemná ohleduplnost. Za zmínku stojí, že se uzavírala i sokolská manželství, i já jsem mezi ně patřila.

Při stavbě nové sokolovny jsme všichni pomáhali. My ženy jsme škrábaly cihly a po postavení sokolovny jsme drhly parketové podlahy. Kolena a ruce bolely, ale dělaly jsme to s láskou pro všechny. Pak ale přišla zlá doba - okupace a válka. Sokolovna nám byla zabrána, činnost Sokola zastavena a my jsme přestali cvičit na dlouhé čtyři roky. Sokol měl ve svých řadách nejen dobré cvičitele a cvičitelky, ale i dobré vlastence. Ti zastávali myšlenku naší národní hrdosti a samostatnosti. Vychovávali nás nejen sokolsky ale i vlastenecky. Bohužel někteří pro své ideály položili i své životy.Po osvobození v r.1945 jsme začali opět cvičit a s nadšením jsme se připravovali na XI. všesokolský slet."

Zapsal: Jaroslav Novák

 

                                                                            Sportovní medailón 

                                 Jindřiška Syrovátková - Sokol, můj druhý domov                                                                                                                                náhled

                                                            "I malý k cíli dospěje, když vytrvá a pilný je."                   

"Narodila jsem se 7. 1. 1925 v Třešti Jako Jindřiška Koudelková. Už jako malé holky mě a mé dvě sestry maminka vodila do Sokola. Později, když už jsme byly dorosteneckého věku, jsme hrály českou házenou. Jako členky samosprávy jsme hrávaly loutkové divadlo.                           

Společenský život v Sokole v době první republiky nelze rovnat. Vzpomínám si, jak jsme jezdívali na kolech (a my jsme v té době jen málokdo neměl kolo) k rybníku u Růžené, kde jsme stavěli chatu a cestou domů jsme v Čenkově uskutečnili zápas v odbíjené proti místní mládeži. Vzpomínám, jak jsme jezdívali na ozdobených žebřiňácích na veřejná cvičení, nebo jak jsme společně drhli podlahu v tělocvičně.

V roce 1938 se zúčastnilo několik cvičitelů z ČOS v naší tělocvičně školení mladého členstva. Bohužel jsem byla jedinou z žen. Potom mě doporučili, abych se připravovala k soutěžím. Konec okupace ale znamenal konec. --- Čtyři roky jsem jezdila z Třeště do Telče do gymnasia. Až přišel 5. květen 1945. Třešť byla mezi čtyřmi ohnisky komunismu v republice. Podle Prahy povstala i Třešť. Byli jsme svědky krutých čtyř dnů. Společný hrob s devadesáti obětmi je toho svědkem. Mezi nimi i můj spolužák z gymnasia.

Po osvobození jsem se hlásila na vysokou školu. Chtěla jsem studovat tělesnou výchovu. Po přijímací zkoušce jsem se zapsala do Českého vzdělávacího kurzu pro učitelství tělovýchovy na středních školách v Praze a zároveň na filosofickou fakultu. Bydlela jsem ve "staré kolejce" v Dejvicích, kde jsem také chodila do Sokola. Hrály jsme také národní házenou a dostaly jsme se na 1. místo v Čechách.

V roce 1948 se konaly tzv. studijní prověrky. Na filosofii byla jednou členkou prověrek jihlavská házenkářka, se kterou jsme stále soupeřily. Vyjádřila se: Koudelková - ne". Já jsem ale měla už podanou přihlášku k 1. státní zkoušce z TV. Po mém odvolání jsem mohla pokračovat s podmínkou, že nebudu učit. V indexu je napsáno: "Prověřena pod podmínkou, že bude studovat jen TV" a "Povoleno doporučení studia na filosofii". V roce 1949 jsem složila 2. státní zkoušku z TV. Český jazyk jsem si doplnila v roce 1967 na Pedagogické fakultě v Hradci Králové.

Po celý život jsem pracovala jako cvičitelka žákyň i dospělých, připravovala jsem a spolupracovala při všesokolských sletech. V roce 2000 jsem obdržela za významný podíl na uskutečnění XIII. všesokolského sletu pamětní sletovou medaili, v roce 2003 stříbrnou medaili jako uznání za obětavou činnost ve prospěch sokolského hnutí a roku 2006 pamětní list za spolupráci při přípravě XIV. všesokolského sletu. V roce 2015 mně předal starosta Sokolské župy Orlické pamětní list k příležitosti významného životního jubilea a za dlouhodobou sokolskou činnost, a obdržela jsem pamětní list Českého olympijského výboru za ocenění trenérky a cvičitelky roku 2014.

Několik let jsem pracovala jako župní náčelnice Orlické župy a do nedávna jsem byla členkou cvičitelského sboru žen ČOS."

TJ Sokol Hradec Králové - Pražské Předměstí 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sportovní medailón

                           Kamil Pavlásek - sokol, gymnasta a skaut tělem i duší                                                                                           

                                                 „Lidský duch je od přirozenosti čilý a chtivý pohybu.“  /Seneca/

Bratr Kamil Pavlásek cvičil i ve svém věku na  XVI. všesokolském sletu dokonce dvě sletové skladby a to skladbu "Princezna republika" (s věrnou gardou) a skladbu „Borci“ (s muži) Sokola Hradec Králové – Pražské Předměstí. Účast na sletu považuje za čest a sokolskou povinnost.

Bratr sokol Mgr. Kamil Pavlásek se narodil 7. března 1935 v Táboře. Při nedávném rozhovoru  zavzpomínal a vyprávěl o svých sokolských začátcích a dalších aktivitách: „Protože bylo v době německé okupace sokolské hnutí zakázáno, přihlásili mě tehdy rodiče  do tzv. rytmiky. Ve válečných letech 1944 a 1945, kdy byl můj otec těžce nemocný, bydlel jsem se svým bratrem u tety v Praze. Tady jsem chodil do školy a zde jsem také začal navštěvovat první sokolská cvičení v malostranském Sokole a skautský oddíl v Podbabě. Po skončení války jsem již cvičil v  obnoveném Sokole Tábor. Nejprve jako žák, později jako dorostenec, který se prosadil až do prvního gymnastického družstva mužů.

Po absolvování střední průmyslové školy keramické v Bechyni, kde jsem začal rozvíjet své estetické cítění a svůj celoživotní zájem o výtvarné umění, jsem začal  v  roce 1953 pracovat  jako technik v n. p. PAL  v Táboře. Brzy byl Sokol opět zrušen a tak jsem pilně cvičil v oddíle sportovní gymnastiky tehdejší tělovýchovné jednoty Vodní stavby Tábor.

V roce 1955 jsem dostal povolávací rozkaz na vojenskou službu do Trenčína, kde jsem byl, mimo jiné, zařazen do reprezentačního družstva sportovních gymnastů 2. vojenského okruhu. Zde jsem pravidelně a poctivě trénoval až pětkrát týdně.

Po odchodu do civilu jsem v  roce 1957 nastoupil zaměstnání ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové a hned jsem se zapojil do oddílu sportovní gymnastiky Tělovýchovné jednoty Dynamo. A dá se říci – v  Hradci Králové se mi líbilo a dařilo. Zde jsem byl zvolen vedoucím oddílu a hlavním trenérem, neboť jsem získal i kvalifikaci trenéra a rozhodčího II. třídy sportovní gymnastiky. V oddíle jsem vytvořil kvalitní partu gymnastů, s  kterými jsem organizoval, v rámci sokolské všestrannosti, i další sportovní aktivity. Sám jsem dosáhl I. výkonnostní třídy ve sportovní gymnastice a vychoval jsem několik úspěšných gymnastů, kteří pak působili v Dukle Praha.

V roce 1968 jsem se vedle své sportovní trenérské činnosti také aktivně zapojil do obnovy skautského hnutí a tři roky poté jsem vedl 7. skautský oddíl v Hradci Králové. V letech 1970 – 1971, když byl skauting opět zrušen, jsem mimo jiné v Polsku absolvoval kurz námořního jachtingu a získal zde kvalifikaci kormidelníka námořní plavby.“

Bratr Pavlásek vystudoval následně, v letech 1971 až 1977, a to při zaměstnání, Fakultu tělesné výchovy a sportu UK a získal titul magistra a kvalifikaci trenéra sportovní gymnastiky I. třídy. Krátce poté odešel z výzkumného ústavu a zahájil svou pedagogickou činnost jako učitel chemie a tělesné výchovy na hradecké střední škole. V letech 1982 -1985 působil zároveň v oddílu kondiční kulturistiky při TJ Stadion Hradec Králové. V roce 1989 opět aktivně pomáhal znovuobnovit skauting v Hradci Králové a vedl opět 7. skautský oddíl, se kterým až do roku 1996 každé prázdniny pravidelně tábořil. Jeho vztah k přírodě se projevil i tím, že v  Podkrkonoší si v roce 1974 postavil dva klasické sruby. Postupně navrhl a postavil ještě dalších třicet srubů, včetně kamenných krbů, po celé republice. Této činnosti se věnoval hlavně po odchodu do důchodu v roce 1995.

Do mateřské TJ Sokol Pražské Předměstí se vrátil v roce 2001, kde působí dodnes jako cvičitel mužů a žactva. Poté byl zvolen náčelníkem jednoty a vedoucím seniorů, se kterými se zúčastnil sletových cvičení věrné gardy v letech 2006, 2012 a 2018. Od roku 2006 je také župním náčelníkem Sokolské župy Orlické. Bratr Pavlásek vede již řadu let pravidelná cvičení mužů a seniorů, která zaměřil na posilování, protahování a uvolňování svalů a kloubů. Pro tento účel vytvořil vlastní padesátiminutovou cvičební sestavu. Jeho cvičení seniorů v mateřské jednotě a v TJ Sokol Nový Hradec Králové mají velký úspěch a řady cvičících mužů, čítající dnes několika desítek, se postupně rozrůstají.

Tělesná i duševní kondice bratra Pavláska je obdivuhodná. Udržuje ji a posiluje jak pravidelným vedením cvičení mužů třikrát týdně ve dvou sokolských jednotách, ale i pravidelným, v létě pak každodenním plaváním, pravidelnými vyjížďkami na kole do přírody, průběžným otužováním a v zimě výlety na běžkách.

Přestože, anebo právě proto, že jeho otec byl lékárník, Kamil ve svém věku neužívá žádné léky. Pouze užívá tinkturu z vodky a česneku, kterou si sám připravuje. A dodržuje hlavně zásady správného stravování a zdravého životního stylu. Jeho celoživotní sportovní a pohybová aktivita, kterou přenáší i na své cvičence se nese v duchu antické filozofie kalokagátie – harmonie těla a ducha, kterou propagoval sám zakladatel Sokola dr. Miroslav Tyrš. A navíc Pavláskovo úsloví, že člověk je i sochařem svého těla, znají všichni jeho cvičenci.                                                                                                                                               

Zapsal: Jaroslav Novák

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

                                                                                     Sportovní medailón

                                                                Jarmila Zdobinská                                                                                                                    TJ Sokol Nový Hradec Králové

Sestra Jarmila Zdobinská se narodila 30. prosince 1932 (Marii Neumanové, rozené Růžičkové. Když se matka po rozvodu provdala za Jaroslava Hvězdu, přestěhovaly se k němu do Lesní ulice na Novém Hradci Králové. V roce 1941 se matce narodil syn Jiří Hvězda). Jarča chodila do obecné školy na Novém Hradci a pak do dvouleté rodinné školy v Hradci Králové. 

Hned po osvobození v roce 1945, to jí bylo dvanáct a půl roků, vstoupila do tělocvičné jednoty Sokol Nový Hradec Králové. Jako dorostenka cvičila na XI. všesokolském sletu v Praze v roce 1948. Po zákazu sokolského hnutí v roce 1950, zavedení t. zv. jednotné tělovýchovy a násilné změně názvu na Tatran Nový Hradec, později opět přejmenované na Sokol, cvičila Jarča dál. Postupem doby, od svých 20 let, se stala cvičitelkou žen a pak i starších žákyň. Po dovršení 50 let měla na starosti jen ženy a byla i náčelnicí tělovýchovné jednoty. Vedla nácviky a sama i cvičila na všech celostátních spartakiádách v Praze.

V roce 1955 se provdala za Václava Zdobinského (nar.1932) z Hradce Králové. Narodily se jim dvě dcery, Jana (1956) a Jitka (1959). Proto bylo nutno k původně přízemnímu domku, kde žili ještě oba rodiče a bratr Jiří, přistavit svépomocí první podlaží. Obě dcery zdědily po matce lásku k tělovýchově a na Novém Hradci cvičily až do svého odstěhování a založení samostatných rodin. Jarča ovdověla v roce 1992.

Po znovuobnovení sokolské jednoty v roce 1990 byla několik volebních období ve výboru tělocvičné jednoty. I nadále vedla cvičení žen. Ke cvičení v tělocvičně zavedla i pravidelné čtvrteční vyjížďky na jízdních kolech do okolí. Samozřejmě cvičila i na všesokolských sletech v letech 1994, 2000 a 2006. V poslední době má tato neúnavná, obětavá a spolehlivá cvičitelka stále častější problémy se zdravím. Proto, po 65 letech aktivity, nedávno oznámila, že k 31. prosinci 2017 přestane oddíl žen sokolské všestrannosti vést.  

Děkujeme z upřímného sokolského srdce sestře Jarmile Zdobinské za dosavadní aktivní činnost pro Sokol a do dalších let jí všichni členové tělocvičné jednoty Sokol Nový Hradec Králové přejí hodně zdraví, dobré nálady a pohody.                                   

Zapsal: Jaroslav Rohlena

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

      Sportovní medailon     

Miroslav Cibula - vděčný a vzorný cvičitel

náhled

 „V zdravém těle – zdravý duch"

"Pocházím ze západních Čech. Od mládí jsem vyrůstal v prostředí, které formovalo můj aktivní vztah ke sportu a obecně i k tělesné výchově. Naše rodina bydlela naproti sokolovně, takže už od dětství byla tělocvična a hřiště vedle ní mým druhým domovem. Mými prvními cvičiteli byli starší sokolové, kteří po rozpuštění Sokola v roce 1948 na tělovýchovu nezanevřeli a věnovali se mládeži. Mým cvičitelem a sokolem byl i můj třídní učitel na základní škole. Štěstí jsem měl i na gymnáziu v Rokycanech, kde profesorem tělocviku byl bývalý výborný sportovní gymnasta a sokol, který mi dal základy mého budoucího sportovního zaměření.

Ve vojenské škole byli mými staršími spolužáky budoucí českoslovenští reprezentanti ve sportovní gymnastice, od kterých jsem se hodně naučil.  Během své sportovní kariéry gymnasty jsem dosáhl I. výkonnostní třídy a účastnil se mnoha závodů, hlavně v celoarmádních soutěžích.

Během své služby vojáka z povolání v několika posádkách, především v západních Čechách, jsem nakonec skončil v Týništi nad Orlicí, kde se po skončení závodní činnosti věnuji především mládeži a sokolské všestrannosti. Vedu oddíl gymnastiky žáků, oddíl sokolské všestrannosti žáků i oddíl mužů v Sokole Týniště nad Orlicí. Rád zavítám i na závody veteránů (veteraniády) ve sportovní gymnastice, které se pravidelně konají v Liberci a v Lipsku. Po roce 1989 jsem se zúčastnil všech všesokolských sletů (1994, 2000, 2006, 2012) jako cvičenec i jako župní vedoucí  hromadných skladeb mužů. Cvičil jsem i na všech Světových gymnaestrádách, kterých se naše republika po roce 1989 účastnila. V roce 1993 jsem se zúčastnil sletu AOS (Americké obce sokolské) v Chicagu jako cvičenec ve skladbách ČOS.  

Práce s mládeží mi přináší radost i uspokojení, třebaže je časově, fyzicky a někdy i psychicky náročná. Zároveň tím ale splácím dluh svým cvičitelům, trenérům a učitelům, kteří se podobně obětavě věnovali nám, když jsme byli mladí. To je hlavní důvod, proč to dělám a proč mě práce v Sokole a pro Sokol baví a těší."

TJ Sokol Týniště nad Orlicí 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------                                                                                       Sportovní medailón

                                                                             Alena Floriánová                                                                                starostka TJ Sokol HK – Pražské Předměstí (1995)

                                                                                   Co je tedy Sokol dnes? 

Pro mnohé je pouze tělocvičnou organizací – to je však omyl. Sokolu šlo vždy od jeho samých začátků, a nyní znovu, o rozvoj těla i ducha. Sokol vždy také kladl důraz na vlasteneckou výchovu. Tato výchova se hluboce zakořenila v charakteru sokolů – o tom svědčí účast sokolů v našich legiích za 1. světové války, v bojích 2. světové války, ale patří sem i sokolské oběti po roce 1948.

Sokolu šlo vždy, a mělo by jít i dnes, o více než jen o cvičení a sportování, tedy o dobrovolnost v sokolských řadách, o zodpovědnost k sobě samému, ale i odpovědnost k celku. Tato odpovědnost se projevuje i tím, že se nechodí do sokolských tělocvičen jen cvičit a provozovat sporty, ale že se každý člen podílí, nebo by se měl podílet, na chodu celé jednoty, což se může projevovat mnoha způsoby - např. aktivní účastí na přípravě a organizování společenských akcí, veřejných akademií, soustředění, táborů, ale i společnou prací na údržbě a obnově sokolského majetku.Je jisté, že skloubit zájmy všech oddílů, všech členů, není jednoduché. Někteří vidí jen tu svoji činnost, vidí prioritu jen ve cvičení, jen ve svém sportu, a již méně mají zájem o potřeby všech – pomáhat udržovat pořádek, podílet se na nutných akcích. Jinak to v Sokole nikdy nešlo a nemělo by jít ani dnes. Musíme mít na paměti, že nic nedostaneme zadarmo, a že musíme především sami chtít vlastními silami zajistit vše potřebné.

A opět jsme u hlavního poslání Sokola, neboť sokolské zásady a myšlenky nejsou přežité, spíš ani po 157 letech od vzniku této organizace nejsou stále ještě všechny naplněné a uskutečněné. A aby se staly skutečností, k tomu je třeba i obětavých a nezištných cvičitelek a cvičitelů, trenérů a činovníků, ale i nadšených cvičenek a cvičenců. S jejich pomocí a s pomocí dalších, kteří přijdou po nás, s pochopením důležitých státních orgánů a institucí se budou postupně vytvářet podmínky pro důstojné pokračování Sokola, ale i dalších zájmových spolků a organizací v naší republice.

Na závěr ještě výstižná slova spisovatelky Elišky Horelové z textu „Myšlenky k dnešku", která nejlépe vystihují, co Sokol může a chce dát současnosti i budoucnosti, cituji: „Jsou lidé, kteří říkají, že Sokol je nemoderní, že se přežil. Ano, je nemoderní pro ty, pro které je nemoderní čest, věrnost, obětavost, schopnost podřídit své zájmy celku, být druhému ne vlkem, ale sestrou a bratrem, tím spíš v dnešní době". Pojďme společně tyto myšlenky naplňovat, a to nejen v Sokole, ale i v životě každého z nás, v celé společnosti. 

Text: Slovo starostky (Historie TJ Sokol Hradec Králové, 1995)                                                                                      Zapsal: Jaroslav Novák

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Sportovní medailón

                                                             Bedřich  Lovák                                                               TJ Sokol HK - Pražské Předměstí

náhled

        "Každý může být s pomocí sportu spolutvůrcem svého těla a zdraví."

Sokolu, gymnastovi, organizátorovi a mecenáši sportovních akcí po celý sportovní život učarovala gymnastika a šplh v tělocvičné organizaci Sokol.

Bedřich Lovák (1933), přátelé mu říkají Béda, má za sebou bohatý, zvláště pak sportovní život. Narodil se v Novém Bydžově, tam se i vyučil prodavačem v knihkupectví. Už od mládí rád sportoval, prioritu si ale získala sportovní gymnastika. Brzy vynikl jako cvičitel Sokola, stal se dokonce trenérem II. třídy. Pracovně ho osud postupně přivedl do Prahy, Brna, nakonec do Hradce Králové, kde až do důchodu pracoval jako svářeč potrubí argonem v tehdejších ZVÚ.

V době základní vojenské služby (1953-55) cvičil na spartakiádě v úžasném a gymnasticky náročném cvičení vojáků na bradlech. Při práci v Praze vedl jako cvičitel dorost v pražském Sokole a tam se setkal s netradiční gymnastickou disciplínou a to s olympijským šplhem na laně. Právě tato disciplína mu doslova učarovala! Na závodech v Příbrami (1993) se svými dorostenci soutěžil dokonce i sám, a to mu tehdy bylo šedesát. V této gymnastické disciplině úspěšně pokračoval až do své těžké nemoci. Tu díky své vůli a houževnatosti překonal a ke šplhu se vrátil. A úspěšně! V roce 2003 v seniorské věkové kategorii, bylo mu tehdy 70 let, vytvořil ve šplhu na osmimetrovém laně světový rekord, který byl zapsán i v Guinessově knize rekordů a nebyl doposud překonán!

Záslužná a obdivuhodná je i jeho organizátorská činnost, např. stal se zakladatelem „Šplhu schodištěm“ (Praha 1993 a doposud), „Modřanského Tarzana“ (Praha 2000 a doposud), „Velké ceny Nového Města nad Metují“ (2005 a doposud) a řady dalších gymnastických akcí a soutěží na úrovni kraje i republiky, které zajišťoval, organizoval a dokonce dotoval cenami a vlastními finančními zdroji. Městu Kvasiny, jako stálou vzpomínku na zdejšího rodáka a olympijského vítěze ve šplhu Bedřicha Šupčíka (OH Paříž, 1924) a Hradci Králové (sokolovna B. Šupčíka, Montas Kukleny) věnoval pamětní desku a slavnostně vysazenou lípu. V rodném Novém Bydžově inicioval vytvoření pamětní desky jako vzpomínku na první čs. letušku Maju Starou. --- Pan Lovák žije v Hradci Králové, donedávna (do r.2018) v Kuklenách, dnes v Domě seniorů Harmonie I, tř.E.Beneše 747. Stále se živě zajímá o dění v našem městě a podle možností navštěvuje kulturní a hlavně sportovní akce. Je opravdu příkladem toho, jak sport vychovává a utváří charakter člověka po celý život.

Zapsal: Jaroslav Novák

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sportovní medailón

                                                            Marta Hrdinová                                                                 TJ Sokol HK - Pražské Předměstí

náhled

"Cvičitelství naplňuje můj život."

Rodačka z Letohradu, ale od svých tří let žije v Hradci Králové. Zde vystudovala ekonomickou školu a po absolvování pracovala v pojišťovně, protože už tehdy ji bavila práce s lidmi, být s nimi v kontaktu. Její celý život je úzce spjat s cvičením, s organizací a nácvikem vystoupení, především pod sokolskou vlajkou.

Sice začínala v rytmice, ale dále pokračovala v Jednotě Slovan v kategorii žactvo a dorostenky. A po absolvování cvičitelského kurzu se zapojila do nácviku spartakiád, a to už ve funkci okresní a následně i krajské vedoucí skladeb. Cvičitelkou se chtěla stát vždy, což se jí podařilo vrchovatě naplnit až do současnosti, a to za podpory svého manžela, který byl rovněž cvičitelem.

Marta Hrdinová o své cvičitelské kariéře říká, že největší dojem na ni udělal začátek období  pohybové výchovy, který velmi ovlivnila Draha Horáková, která dodala tomuto pohybu ladnost a ženskost, který autenticky ztvárnila i na svých kresbách. K pohybové výchově postupně paní Marta přidala další cvičitelské kvalifikace, zdravotní tělesnou výchovu a jógu. A jak sama říká, všechny tyto formy jsou vhodné i pro seniory. S úsměvem dodává, že si sama říkala, že vlastně do budoucna nebude muset v cvičitelském zaměření nic měnit.

Ráda vzpomíná i na přípravu skladeb pro spartakiády a silným zážitkem pro ni bylo vystoupení v družební Banské Bystrici, kde poprvé stála na náčelnickém můstku armádního stadionu při vedení skladby. Po obnovení Sokola je stále ve funkci župní vedoucí skladeb seniorů a seniorek a absolvovala všechny sokolské slety od roku 2000 až doposud. Velmi si cení cvičitelského nadšení této kategorie, v níž cvičí seniorky a senioři někdy nad 80 let věku (oficiální název mají Věrná garda). Jde o náročné skladby na zapamatování, na pohyb, ale také na kázeň, kterou tato generace měla a má. Marta se rovněž zúčastnila se světové gymnaestrády v Torontu, v Lausaane a naposledy v Helsinkách. Celkem 22 let (až do roku 2019) byla místonáčelnicí Sokolské župy Orlické.

Marta Hrdinová věří v pravidelné nenásilné, příjemné cvičení v dobrém kolektivu, nezaměřené pouze na výkon. Čemu se aktivně věnuje? Nacvičuje country tance, vede cvičební hodinu seniorek, cvičí jógu. Další čas věnuje organizaci a různým vystoupením. Cvičitelství ji zkrátka naplňuje celý život, je cvičitelkou moc ráda.

Zapsal: Jaroslav Novák